Úložiště

Solid State Disk (SSD)

SSD (Solid State Drive) je moderní typ úložiště bez pohyblivých částí, využívající flash paměť pro ukládání dat. Na rozdíl od tradičních pevných disků, SSD neobsahují rotující plotny ani pohyblivé čtecí hlavy, díky čemuž jsou výrazně rychlejší, tišší a odolnější vůči otřesům.

Hlavními výhodami SSD jsou vysoké rychlosti čtení a zápisu (až 7000 MB/s u nejnovějších modelů s PCIe Gen4), nízká latence a vysoká spolehlivost. Díky absenci mechanických částí produkují méně tepla, jsou energeticky efektivnější a mají delší životnost. SSD se v noteboocích vyskytují v různých formátech, nejčastěji jako M.2 nebo 2,5″ disky.

Pevný disk (HDD)

HDD (Hard Disk Drive) je tradiční typ úložiště využívající magnetické plotny a pohyblivé čtecí/zapisovací hlavy pro ukládání dat. V noteboocích se nejčastěji používají 2,5″ HDD s výškou 7 mm nebo 9,5 mm. Hlavní výhodou HDD je vyšší kapacita za nižší cenu ve srovnání s SSD.

Nevýhodami HDD jsou nižší rychlosti čtení a zápisu (obvykle 80-160 MB/s), vyšší latence, větší citlivost na otřesy a nárazy, vyšší spotřeba energie a hlučnost způsobená mechanickými komponenty. Otáčky notebookových HDD se pohybují typicky na 5400 ot./min., výkonější modely mohou mít 7200 ot./min. V moderních noteboocích se HDD používají méně často, obvykle jako sekundární úložiště pro velké množství dat, zatímco primární úložiště je SSD.

Technologie NVMe

NVMe (Non-Volatile Memory Express) je moderní protokol vyvinutý speciálně pro SSD připojené přes sběrnici PCIe. Tento protokol umožňuje mnohem efektivnější komunikaci mezi procesorem a úložištěm než starší protokoly jako SATA.

NVMe nabízí výrazně vyšší rychlosti čtení a zápisu (až 7000 MB/s), nižší latenci a lepší paralelní zpracování díky podpoře až 64000 front příkazů (oproti 32 u SATA). NVMe disky používají nejčastěji formát M.2, ale existují i verze jako PCIe karty nebo U.2 disky. Moderní notebooky střední a vyšší třídy jsou typicky vybaveny NVMe SSD pro maximální výkon a rychlost.

Rozhraní SATA

SATA (Serial ATA) je starší, ale stále používané rozhraní pro připojení úložných zařízení. V noteboocích se nejčastěji používá SATA III s teoretickou propustností 6 Gb/s (přibližně 600 MB/s), což je výrazně méně než u modernějšího NVMe.

Přes rozhraní SATA lze připojit jak HDD, tak SSD (obvykle ve formátu 2,5″). SATA SSD jsou limitovány propustností rozhraní, a proto dosahují maximálních sekvenčních rychlostí kolem 550-570 MB/s. Výhodou SATA je široká kompatibilita se staršími systémy a nižší cena příslušných úložišť. V současných noteboocích je SATA postupně vytlačováno rozhraním PCIe s protokolem NVMe, které nabízí mnohem vyšší výkon.

Generace PCIe

PCIe (Peripheral Component Interconnect Express) je vysokorychlostní sběrnice používaná pro připojení komponent k základní desce počítače. Pro moderní SSD s protokolem NVMe se používají různé generace PCIe, které se liší propustností:

PCIe Gen3: Poskytuje propustnost až 985 MB/s na linku. S využitím 4 linek (x4) dosahuje teoretické propustnosti až 3940 MB/s.
PCIe Gen4: Nabízí dvojnásobnou propustnost oproti Gen3, tedy až 1969 MB/s na linku. S využitím 4 linek (x4) dosahuje teoretické propustnosti až 7876 MB/s.
PCIe Gen5: Poskytuje dvojnásobnou propustnost oproti Gen4, tedy až 3938 MB/s na linku. S využitím 4 linek (x4) dosahuje teoretické propustnosti až 15754 MB/s.

Moderní notebooky střední třídy typicky nabízejí PCIe Gen3, zatímco vyšší modely používají PCIe Gen4. Generace PCIe má významný vliv na maximální možnou rychlost čtení a zápisu připojeného SSD.

Formát M.2

M.2 je kompaktní formát pro připojení interních komponent, nejčastěji SSD. Tento formát je ideální pro notebooky díky své malé velikosti a flexibilitě. M.2 disky mají tvar malých obdélníkových destiček a připojují se přímo k základní desce přes specializovaný slot.

M.2 disky jsou označovány kódem ve formátu „M.2 XXXX“, kde XXXX označuje šířku a délku v milimetrech. Nejběžnější formát v noteboocích je M.2 2280 (šířka 22 mm, délka 80 mm). Další používané velikosti jsou 2242, 2260 a 2230.

M.2 slot může podporovat různá rozhraní:

M.2 SATA: Používá protokol SATA a je omezen jeho propustností (max. cca 550 MB/s).
M.2 PCIe (NVMe): Používá sběrnici PCIe a protokol NVMe, což umožňuje mnohem vyšší rychlosti (až 7000+ MB/s s PCIe Gen4).

Některé M.2 sloty podporují obě rozhraní, zatímco jiné pouze jedno z nich. Při výběru je důležité zkontrolovat, jaký „klíč“ (tvar výřezu na konektoru) slot a disk používají – existují klíče B, M a B+M, které určují kompatibilitu.

Formát 2,5″

Formát 2,5″ je standardní velikost pro úložná zařízení v noteboocích. Tento formát mohou využívat jak HDD, tak SSD. Název je odvozen od přibližného průměru disku (2,5 palce, tj. asi 63,5 mm).

Disky 2,5″ mají standardizované rozměry, typicky 69,85 mm x 100 mm, ale liší se v tloušťce:

7 mm: Nejčastější výška pro SSD a některé HDD, podporovaná ve většině notebooků.
9,5 mm: Standardní výška pro HDD s vyšší kapacitou, stále kompatibilní s mnoha notebooky.
15 mm: Používáno pro vysokokapacitní HDD, zřídka podporováno v noteboocích.

Disky 2,5″ se připojují přes rozhraní SATA, což u SSD omezuje maximální rychlost na přibližně 550 MB/s. Hlavní výhodou formátu 2,5″ je široká kompatibilita a dostupnost. V moderních ultratenkých noteboocích je tento formát často nahrazován kompaktnějším M.2.

Rychlost čtení

Rychlost čtení udává, jak rychle může úložné zařízení načíst data a předat je systému. Tento parametr má zásadní vliv na celkovou responzivitu systému, rychlost spouštění aplikací a načítání souborů.

Rychlost čtení se měří v megabajtech za sekundu (MB/s) a liší se podle typu úložiště:

HDD: Typicky 80-160 MB/s sekvenční čtení.
SATA SSD: Až 550-570 MB/s sekvenční čtení (omezeno rozhraním SATA).
PCIe Gen3 NVMe SSD: 3000-3500 MB/s sekvenční čtení.
PCIe Gen4 NVMe SSD: 5000-7500 MB/s sekvenční čtení.

Kromě sekvenčního čtení (načítání velkých souvislých bloků dat) je důležitým parametrem také náhodné čtení, které se měří v IOPS (operace za sekundu) a má významný vliv na běžnou práci s počítačem. NVMe SSD typicky nabízejí mnohem vyšší hodnoty náhodného čtení než SATA SSD nebo HDD.

Rychlost zápisu

Rychlost zápisu udává, jak rychle může úložné zařízení zapisovat nová data. Tento parametr ovlivňuje rychlost kopírování souborů, instalaci programů a exportování nebo ukládání velkých souborů.

Podobně jako rychlost čtení se rychlost zápisu měří v megabajtech za sekundu (MB/s) a liší se podle typu úložiště:

HDD: Typicky 80-160 MB/s sekvenční zápis.
SATA SSD: 450-550 MB/s sekvenční zápis (omezeno rozhraním SATA).
PCIe Gen3 NVMe SSD: 2000-3000 MB/s sekvenční zápis.
PCIe Gen4 NVMe SSD: 4000-7000 MB/s sekvenční zápis.

Rychlost zápisu může být u SSD ovlivněna vyrovnávací pamětí (cache) a typem použitých paměťových buněk. Při delším nepřetržitém zápisu může dojít k vyčerpání cache, což vede k poklesu rychlosti (throttling). Tento efekt je výraznější u disků s TLC nebo QLC pamětí.

Operace za sekundu (IOPS)

IOPS (Input/Output Operations Per Second) označuje počet operací čtení nebo zápisu, které dokáže úložiště provést za jednu sekundu. Na rozdíl od sekvenčních rychlostí čtení a zápisu, IOPS měří výkon při práci s malými, náhodnými bloky dat, což lépe odráží reálné využití v běžném provozu.

Typické hodnoty IOPS pro různé typy úložišť:

HDD: 50-200 IOPS pro náhodné operace.
SATA SSD: 30 000-90 000 IOPS pro náhodné operace.
NVMe SSD: 200 000-1 000 000+ IOPS pro náhodné operace.

Vyšší hodnoty IOPS znamenají plynulejší a responzivnější práci se systémem, zejména při multitaskingu, práci s databázemi nebo při spouštění aplikací. Tento parametr je obzvláště důležitý pro operační systém a aplikace, zatímco pro ukládání velkých souborů (např. videa) jsou důležitější sekvenční rychlosti.

Kapacita úložiště

Kapacita úložiště určuje, kolik dat lze na disk uložit. Měří se typicky v gigabajtech (GB) nebo terabajtech (TB). Volba vhodné kapacity závisí na typu použití notebooku a potřebách uživatele.

Běžné kapacity v noteboocích:

SSD: 128 GB, 256 GB, 512 GB, 1 TB, 2 TB, 4 TB (vyšší kapacity jsou dražší).
HDD: 500 GB, 1 TB, 2 TB (zřídka až 5 TB ve formátu 2,5″).
Hybridní řešení: Kombinace menšího SSD (256-512 GB) pro systém a aplikace s větším HDD (1-2 TB) pro data.

Doporučené minimální kapacity podle využití:

Základní použití (prohlížení webu, kancelářské aplikace): 256 GB SSD.
Středně náročné použití (hry, editace fotografií): 512 GB SSD.
Náročné použití (editace videa, velké projekty): 1 TB SSD nebo kombinace SSD + HDD.

Je důležité mít na paměti, že část kapacity je vždy vyhrazena pro operační systém a systémové soubory. Windows 11 vyžaduje minimálně 64 GB, ale pro bezproblémový provoz je vhodné mít alespoň 128 GB pro systémový disk.

Hybridní disk (SSHD)

SSHD (Solid State Hybrid Drive) kombinuje technologie HDD a SSD v jednom zařízení. Obsahuje klasický mechanický pevný disk s vysokou kapacitou a menší flash paměť (typicky 8-32 GB), která slouží jako vyrovnávací paměť pro nejčastěji používaná data.

Princip fungování SSHD spočívá v automatickém sledování vzorců přístupu k datům a ukládání nejčastěji používaných souborů do flash paměti. To přináší zlepšení výkonu oproti klasickým HDD, zejména při:

Bootování operačního systému
Spouštění často používaných aplikací
Načítání opakovaně otevíraných souborů

Výhody SSHD oproti klasickým HDD zahrnují vyšší rychlost, zatímco proti čistým SSD nabízejí větší kapacitu za nižší cenu. SSHD jsou dobrým kompromisem pro uživatele, kteří potřebují velkou kapacitu úložiště a zároveň chtějí lepší výkon než nabízí klasické HDD.

V současnosti jsou SSHD méně populární, protože ceny SSD klesají a mnoho notebooků umožňuje instalaci dvou úložných zařízení (např. M.2 SSD pro systém a 2,5″ HDD pro data).

Konfigurace RAID

RAID (Redundant Array of Independent Disks) je technologie, která kombinuje několik fyzických disků do jednoho nebo více logických celků pro zvýšení výkonu, kapacity nebo datové bezpečnosti. V noteboocích se využívá méně často než v desktopech nebo serverech kvůli omezenému prostoru, ale některé výkonnější modely ji podporují.

Nejčastější typy RAID konfigurace v noteboocích:

RAID 0 (striping): Rozděluje data mezi dva nebo více disků, což zvyšuje rychlost čtení a zápisu. Nevýhodou je, že selhání jednoho disku způsobí ztrátu všech dat.
RAID 1 (mirroring): Zrcadlí stejná data na dva disky, což poskytuje redundanci a ochranu dat. Pokud jeden disk selže, data jsou stále dostupná na druhém disku.

RAID může být implementován hardwarově (pomocí dedikovaného RAID kontroleru) nebo softwarově (prostřednictvím operačního systému). V noteboocích se častěji setkáme se softwarovým řešením, které nevyžaduje speciální hardware.

Je důležité poznamenat, že RAID nenahrazuje pravidelné zálohování dat. I když RAID 1 poskytuje určitou ochranu před selháním hardwaru, nezabrání ztrátě dat způsobené lidskou chybou, malwarem nebo fyzickým poškozením zařízení.

Celkový počet zapsaných bajtů (TBW)

TBW (Total Bytes Written) je parametr, který udává celkové množství dat, které lze na SSD zapsat během jeho životnosti. Vyjadřuje se v terabajtech (TB) a je důležitým ukazatelem životnosti a spolehlivosti SSD.

Hodnota TBW závisí na několika faktorech:

Kapacita disku: Větší disky mají obvykle vyšší TBW (např. 600 TBW pro 1TB SSD vs. 300 TBW pro 500GB SSD stejného modelu).
Typ paměťových buněk: SLC > MLC > TLC > QLC z hlediska životnosti.
Kvalita řadiče: Pokročilejší řadiče lépe distribuují zápisy a prodlužují životnost.

Běžné hodnoty TBW pro spotřebitelské SSD:

Základní modely (typicky s QLC pamětí): 100-200 TBW pro 1TB disk.
Středně pokročilé modely (typicky s TLC pamětí): 300-600 TBW pro 1TB disk.
Výkonné modely (typicky s MLC nebo vylepšenou TLC pamětí): 600-1200+ TBW pro 1TB disk.

Pro běžné uživatele je TBW zřídka omezujícím faktorem. Například i při zápisu 50 GB denně by disk s ratingem 300 TBW teoreticky vydržel více než 16 let. Většina výrobců poskytuje na SSD záruky na určitý počet let (obvykle 3-5 let) nebo do dosažení limitu TBW, podle toho, co nastane dříve.

Paměťové buňky

Paměťové buňky jsou základní stavební bloky flash paměti používané v SSD discích. Existují různé typy buněk, které se liší v počtu bitů, které každá buňka může ukládat. Volba typu buněk má zásadní vliv na výkon, životnost a cenu SSD.

Hlavní typy paměťových buněk:

SLC (Single-Level Cell) – 1 bit na buňku
MLC (Multi-Level Cell) – 2 bity na buňku
TLC (Triple-Level Cell) – 3 bity na buňku
QLC (Quad-Level Cell) – 4 bity na buňku

S rostoucím počtem bitů na buňku se zvyšuje hustota dat (a tedy kapacita při stejné velikosti čipu), ale zároveň se snižuje rychlost, spolehlivost a životnost paměti. V moderních SSD se často využívá kombinace různých typů buněk nebo technologie jako „pseudo-SLC cache“, kdy část TLC nebo QLC paměti pracuje v SLC režimu pro zlepšení výkonu.

Paměťové buňky SLC

SLC (Single-Level Cell) jsou paměťové buňky, které ukládají pouze jeden bit informace (0 nebo 1) v každé buňce. Jsou nejjednodušším a nejspolehlivějším typem flash paměti.

Hlavní výhody SLC paměti:

Vysoká životnost: Typicky 100 000+ cyklů přepisu na buňku.
Vysoká rychlost: Nejrychlejší čtení a zápis ze všech typů flash paměti.
Nízká spotřeba energie: Vyžaduje méně energie pro operace čtení/zápisu.
Vysoká spolehlivost: Menší náchylnost k chybám a ztrátě dat.

Hlavní nevýhodou je vysoká cena a nízká hustota dat. Proto se čisté SLC disky používají především v enterprise řešeních a specializovaných aplikacích. V běžných spotřebitelských SSD se SLC paměť často využívá jen jako rychlá vyrovnávací paměť (cache) před pomalejší TLC nebo QLC pamětí.

Paměťové buňky MLC

MLC (Multi-Level Cell) jsou paměťové buňky, které ukládají dva bity informace (4 možné hodnoty: 00, 01, 10, 11) v každé buňce. Představují kompromis mezi výkonem, životností a cenou.

Hlavní vlastnosti MLC paměti:

Životnost: Typicky 3 000-10 000 cyklů přepisu na buňku (méně než SLC, ale více než TLC nebo QLC).
Rychlost: Nižší než SLC, ale stále dobrá pro většinu aplikací.
Hustota dat: Dvojnásobná oproti SLC při stejné fyzické velikosti.
Cena: Nižší než SLC, vyšší než TLC a QLC.

MLC paměť se často používá ve výkonných spotřebitelských a firemních SSD, kde je vyžadován dobrý výkon a životnost. Některé prémiové SSD pro běžné uživatele používají modifikovanou variantu MLC, zatímco většina mainstreamových modelů dnes využívá TLC paměť.

Termín „MLC“ se někdy používá obecně pro všechny víceúrovňové buňky (včetně TLC a QLC), ale v kontextu specifikací SSD typicky označuje právě dvoubitové buňky.

Paměťové buňky TLC

TLC (Triple-Level Cell) jsou paměťové buňky, které ukládají tři bity informace (8 možných hodnot) v každé buňce. V současnosti jde o nejrozšířenější typ paměti v běžných spotřebitelských SSD.

Hlavní vlastnosti TLC paměti:

Životnost: Typicky 1 000-3 000 cyklů přepisu na buňku (méně než MLC, ale více než QLC).
Rychlost: Pomalejší než MLC, zejména při zápisu, ale moderní TLC disky často využívají SLC cache pro zlepšení výkonu.
Hustota dat: 1,5× vyšší než MLC při stejné fyzické velikosti.
Cena: Nižší než MLC, vyšší než QLC.

TLC paměť představuje vyvážený kompromis mezi výkonem, životností a cenou, což z ní činí ideální volbu pro většinu spotřebitelských SSD. Moderní TLC disky s kvalitním řadičem a vyrovnávací pamětí nabízejí vynikající výkon pro běžné i náročnější uživatele.

Výrobci jako Samsung, Western Digital, Micron a další nabízejí pokročilé verze TLC paměti s vylepšenou životností a výkonem (např. Samsungova „V-NAND“ nebo „3D TLC“).

Paměťové buňky QLC

QLC (Quad-Level Cell) jsou paměťové buňky, které ukládají čtyři bity informace (16 možných hodnot) v každé buňce. Jde o nejnovější běžně dostupný typ flash paměti, optimalizovaný pro vysokou kapacitu a nízkou cenu.

Hlavní vlastnosti QLC paměti:

Životnost: Typicky 500-1 000 cyklů přepisu na buňku (nejnižší ze všech běžných typů flash paměti).
Rychlost: Nejpomalejší ze všech typů flash paměti, zejména při dlouhodobém zápisu a po vyčerpání SLC cache.
Hustota dat: Nejvyšší ze všech běžných typů flash paměti – umožňuje vyšší kapacitu při stejné velikosti čipu.
Cena: Nejnižší ze všech typů flash paměti, což umožňuje vyrábět cenově dostupná SSD s vysokou kapacitou.

QLC paměť je nejvhodnější pro:

Úložiště dat, která se méně často mění (archivace, méně používané dokumenty, multimediální obsah).
Uživatele, kteří potřebují vysokou kapacitu za přijatelnou cenu a jsou ochotni obětovat část výkonu a životnosti.
Náhradu za HDD, kde i pomalejší SSD nabízí výrazně lepší výkon než mechanické disky.

Pro optimalizaci výkonu využívají QLC disky typicky velkou SLC cache, která může tvořit až 10-20% celkové kapacity disku. To zajišťuje dobrý výkon při běžném používání, ale při dlouhodobějším zápisu velkého množství dat může dojít k výraznému zpomalení.

Řadič SSD (kontroler)

Řadič (nebo kontroler) je specializovaný čip, který slouží jako „mozek“ SSD disku. Řídí všechny operace, komunikaci mezi flash pamětí a počítačem, a zásadně ovlivňuje výkon, spolehlivost a životnost celého SSD.

Hlavní funkce SSD řadiče:

Řízení komunikace: Zprostředkovává komunikaci mezi flash pamětí a hostitelským systémem přes rozhraní jako SATA nebo NVMe.
Wear leveling: Rovnoměrné rozložení zápisů mezi všechny buňky pro prodloužení životnosti.
Garbage collection: Optimalizace a defragmentace dat pro udržení výkonu.
Oprava chyb: Implementace algoritmů pro detekci a opravu chyb (ECC).
Správa vyrovnávací paměti: Řízení DRAM nebo SLC cache pro optimalizaci výkonu.
Šifrování: Implementace hardwarového šifrování dat pro zvýšení bezpečnosti.

Mezi známé výrobce SSD řadičů patří:

Phison: Používaný v mnoha SSD včetně disků od firem Corsair, Sabrent, Kingston.
Silicon Motion: Oblíbený v SSD od výrobců jako ADATA, Crucial, Kingston.
Samsung: Vyvíjí vlastní řadiče pro své SSD.
Western Digital/SanDisk: Používá vlastní řadiče pro své produkty.
Marvell: Používaný v různých prémiových SSD.

Kvalita řadiče má zásadní vliv na celkový výkon a spolehlivost SSD, často důležitější než samotný typ použité flash paměti.

Vyrovnávací paměť disku (cache)

Vyrovnávací paměť (cache) je rychlá dočasná paměť, která slouží ke zrychlení operací čtení a zápisu na úložných zařízeních. U SSD disků rozlišujeme několik typů cache, které významně ovlivňují výkon:

DRAM Cache: Rychlá volatilní paměť (typicky 256 MB – 2 GB) integrovaná přímo na SSD, která slouží jako vyrovnávací paměť pro mapovací tabulky a nejčastěji používaná data. SSD s DRAM cache nabízejí lepší výkon a životnost, zejména při náhodných operacích a multitaskingu.
SLC Cache (také nazývaná pseudo-SLC nebo pSLC): Část TLC nebo QLC flash paměti je provozována v SLC režimu, což umožňuje rychlejší zápis. Cache může být statická (fixní velikost) nebo dynamická (velikost se mění podle volného místa na disku).
HMB (Host Memory Buffer): Používá část systémové RAM počítače jako náhradu za DRAM cache. Méně efektivní než dedikovaná DRAM, ale lepší než SSD zcela bez DRAM.

Význam cache pro výkon SSD:

DRAM cache zlepšuje zejména výkon při náhodných operacích a při dlouhodobém používání.
SLC cache výrazně zlepšuje rychlost zápisu, dokud není zaplněna. Po jejím vyčerpání může dojít k výraznému poklesu výkonu (throttling), zejména u QLC disků.

Prémiové SSD obvykle používají kombinaci DRAM cache a SLC cache pro maximální výkon, zatímco levnější modely mohou používat pouze SLC cache nebo dokonce žádnou cache (tzv. DRAM-less design).

Šifrování úložiště

Šifrování úložiště je technologie, která chrání data na disku před neoprávněným přístupem pomocí matematických algoritmů, které transformují data do nečitelné podoby bez správného dešifrovacího klíče. Pro notebooky, které jsou přenosné a náchylné ke ztrátě nebo krádeži, je šifrování úložiště důležitým bezpečnostním prvkem.

Hlavní typy šifrování používané v noteboocích:

Hardwarové šifrování: Implementováno přímo na úrovni disku (SED – Self-Encrypting Drive). Výhodou je minimální dopad na výkon a nezávislost na operačním systému.
Softwarové šifrování: Implementováno na úrovni operačního systému nebo aplikace. Méně efektivní z hlediska výkonu, ale flexibilnější a často dostupné zdarma.

Běžné standardy a nástroje pro šifrování:

AES (Advanced Encryption Standard): Nejrozšířenější šifrovací algoritmus, typicky v 256-bitové verzi, považovaný za velmi bezpečný.
BitLocker: Integrované řešení pro šifrování disků ve Windows 10/11 Pro a Enterprise.
FileVault: Integrované řešení pro šifrování disků v macOS.
VeraCrypt: Bezplatný open-source nástroj pro šifrování disků, nezávislý na operačním systému.
LUKS (Linux Unified Key Setup): Standardní specifikace pro šifrování disků v Linuxu.
TCG Opal: Specifikace pro hardwarové šifrování vyvinutá Trusted Computing Group.

Šifrování může mít mírný negativní dopad na výkon, ale u moderních procesorů a SSD s podporou hardwarové akcelerace AES je tento rozdíl často zanedbatelný. Pro citlivá data je výrazně bezpečnější používat šifrování celého disku než spoléhat na šifrování jednotlivých souborů nebo složek.

U firemních notebooků je šifrování úložiště často vyžadováno bezpečnostními politikami a předpisy na ochranu dat (např. GDPR), zatímco pro běžné uživatele je to volitelné, ale doporučené bezpečnostní opatření.

Související kategorie

← Zpět na hlavní stránku slovníku

Obsah stránky